Jak nalézt životního partnera

Nedávno jsem narazil na poutavý text o proměně jedné dámy, která toužila najít spřízněnou duši (životního partnera), aby naplnila výhody, které s sebou soužití ve dvou nese. Tolik mě to zaujalo, že se s vámi o to musím podělit.

Z níže uvedeného textu by se mohlo zdát, že určité její postupy se vymykají běžným konvencím, avšak vzhledem k tomu, že pevně věřím, že naše postoje jsou formovány naší myslí a většina našich postojů a jednání pramení z naší hlavy (z našeho myšlení), spatřuji v její proměně jasnou logiku. Ona totiž neprovedla pouze to, co popsala, ale šla mnohem dál!
1) Uvědomila si (dokázala si reálně připustit), že opravdu touží po změně, tudíž se plně oddala tomu, za čím se rozhodla jít.
2) Provedla vizualizaci - živě si představila, jak by tato změna v konkrétnostech měla vypadat (jak by měla probíhat).
3) Začala aktivně pracovat na dosažení svého cíle (cílevědomě se posunula vpřed).

Mnoho z nás má ambice dosáhnout určité změny v životě, nicméně často selháváme v některém z těchto klíčových bodů. Je to totiž skutečná práce a práce vyžaduje úsilí. A tato současná doba, která nás svádí k pohodlnosti, protože "máme k dispozici téměř vše, na co si vzpomeneme, a to okamžitě", nevědomky nás brzdí na cestě k našemu cíli, oslabuje tak naše nasazení, energii potřebnou pro dosažení změny či pozitivní náhled na zamýšlený cíl.

Aren Cohenová, která se zúčastnila semináře o pozitivní psychologii vedeného psychologem Martinem Seligmanem, shrnula celou svou osobní transformaci do následujícího podnětného dopisu, jenž je součástí knihy Vzkvétání od již zmíněného psychologa:

„Když jsem v letech 2006-2007 studovala pozitivní psychologii (studium zaměřené na štěstí a spokojenost), byla jsem stále nezadaná. Často mě znepokojovalo, když naši lektoři uváděli výsledky výzkumů o výhodách manželství. Ženatí a vdané osoby, zejména v harmonickém manželství, prokazovaly ve studiích vyšší úroveň štěstí, lepší fyzické zdraví a delší život ve srovnání se svobodnými jedinci. Martin následně vysvětlil, že nám manželský svazek přináší tři podoby lásky:
lásku, kde je o nás s péčí postaráno,
lásku, kde my se staráme o někoho jiného,
a lásku romantickou.
Už jsem nepotřebovala žádné další argumenty - to bylo přesně to, po čem jsem toužila. Ale jako jedna z malé skupinky nezadaných žen po třicítce, sedící ve třídě plné šťastných pozitivních psychologů, jsem si musela klást otázku: Jak mohu dosáhnout toho, abych se vdala a tímto způsobem skutečně získala všechny ty fyzické i citové benefity? Samozřejmě, nebyla jsem ve skutečnosti tak vypočítavá, jak to na první pohled vypadá, ale byla jsem protřelá 34letá Newyorčanka (žena z velkoměsta), viděla jsem příliš mnoho epizod seriálu Sex ve městě, a tak jsem pomalu začala přemýšlet, zda neskončím jako stará, osamělá žena. Během uplynulých let jsem absolvovala nespočet rande (schůzek), ale z neznámého důvodu to nikdy nevyšlo. A tak, když jsme se učili o pozitivních intervencích (metodách), rozhodla jsem se aplikovat své nabyté poznatky z pozitivní psychologie do reálného života - a k mému velkému překvapení se můj současný manžel André objevil v mém životě v naprosto ten pravý okamžik.
Jak jsem upravila (změnila) svůj život, aby mohl nastat „ten správný okamžik'?
Především jsem se díky tomu, co jsem se naučila, stala celkově spokojenější osobou.
Více jsem se zaměřila na důvody, proč být vděčná (za co mohu být vděčná). Začala jsem si psát deník tří dobrých věcí (zaznamenávat si pozitivní události), stanovovat si budoucí cíle a vizualizovat si (představovat si) to, po čem toužím.
Sepsala jsem si seznam, přičemž věty v něm začínaly slovy „Najdu muže, který je…' až po „Můj partner bude…' - myslela jsem si, že větší rozmanitost formulací (různé formulace) zvýší pravděpodobnost, že mé úsilí bude úspěšné. A také jsem přestala sledovat Sex ve městě.
Využívala jsem metody vizualizace, včetně meditace a tvorby koláže (obrazové nástěnky). V koláži byla zpracována slova a obrázky toho, jak jsem si přála, aby můj život vypadal. A jako poslední krok: vybrala jsem si svou oblíbenou píseň (nejmilejší melodii) a tu jsem si přehrávala každý večer před spaním, po celé tři měsíce, než jsem se seznámila se svým budoucím manželem.
To byly tedy proměny, které jsem udělala, abych do svého života přilákala lásku.
Dnes slavíme první výročí svatby, a jaká největší změna se udála v mém životě nyní? Inu, hned několik věcí. Mnohem více se objímám. Častěji se směji. Mnohem častěji pronáším nebo slyším slova „miluji tě'. Mám novou přezdívku (osobní jméno).
Ale co je nejdůležitější,
MÁM NĚKOHO, KOMU MOHU DŮVĚŘOVAT, KOHO MILUJI A KDO MILUJE MĚ.
A ještě jedna věc: více vařím! Nic nevyvolá pozitivní emoce tak silně, jako vaření domácího jídla, když se připravuje s láskou a pro milovanou osobu. Součástí pozitivní psychologie, kterou se snažíme praktikovat (uplatňovat) tak často, jak jen je to možné, je to, že spolu večeříme doma. A před každým jídlem si vždy připomeneme (uvědomíme), za co všechno můžeme být vděčni. Zejména za sebe navzájem.'

Když se hlouběji zamyslíme nad jednáním Aren, její kroky vedoucí k transformaci lze interpretovat následovně:
1) Stala se spokojenější - vedla si deník se záznamy tří dobrých věcí, což v českém prostředí doporučuje Petr Ludwig - tedy zapisovat si každý den tři pozitivní události, které se mi přihodily, aby má mysl na ně nezapomněla a já mohl vnímat život tak šťastný, jak ve skutečnosti je.
2) Vizualizovala si to, po čem toužila - tedy vizualizace ji nasměrovala k tomu, co si opravdově přeje, sepsala si seznam - tedy věci (záležitosti), které utvářejí její hodnoty. Poté konkrétně věděla, co ve skutečnosti chce.
3) Nepřestala pouze pasivně sledovat Sex ve městě, ale opustila nereálný filmový pohled na svět, který se ve většině případů s realitou příliš neshoduje, a tím se zbavila negativních perspektiv.
4) Vytvářela si něco, co se u nás běžně nazývá mapy vizí, tedy opět něco, kde vizuálně mohla vnímat přesně to, po čem opravdově touží.
5) A v neposlední řadě (za páté) využila hudbu k tomu, aby podpořila vizualizaci a připomněla si (uvědomila si), co si nyní nejvíce přeje, za jakým cílem jde a co jí dosažení tohoto cíle přinese.

POKUD ZNÁTE SVŮJ CÍL, JSTE SCHOPNI SE K NĚMU DOPRACOVAT. V OPAČNÉM PŘÍPADĚ SE JEDNÁ POUZE O BEZCÍLNOU TÚRU SEM A TAM A DOUFÁNÍ, ŽE SE NÁHODOU TREFÍTE...

Tento text ve mně vyvolal myšlenku ještě k jednomu jevu současné doby, který se zpočátku jistě týkal i zmíněné Aren.

Chtěl bych se tedy zmínit o něčem, co vnímám v poslední době jako jednoho z největších brzd potenciálního seznamování.
Mám na mysli vysokou míru sobectví (egoismu).
Každý z nás je do určité míry sobec, ale čím jsme starší, samostatnější (soběstačnější), vytíženější (zaneprázdněnější) či máme vyšší sebevědomí, tím se stáváme většími egoisty.
Mladí jedinci, kteří ještě mnoho nedokázali, nemají tolik majetku a jsou ochotni se více přizpůsobit, nejsou tolik sebestřední, a proto mají mnohem širší možnosti k nalezení partnera.
Co tím konkrétně myslím?
Když občas zaslechnu obavy nezadaných lidí z toho, co by se stalo, pokud by se seznámili - podotýkám - mají strach z věci, kterou prý sami chtějí, tak slýchám tyto negativní domněnky:
- nebude po sobě uklízet použité nádobí,
- nebude si ukládat boty do botníku,
- bude nechávat válet po bytě své špinavé oblečení,
- nebudu mít tolik času na Facebooku,
- nebudu mít dostatek soukromí,
- budu muset hlásit, kam jdu a kdy se vrátím,
- zakáže mi mé kamarády,
- sní mi veškeré jídlo z lednice atd.

Naneštěstí si toto někteří lidé skutečně myslí.
Avšak, když se podíváme na tyto důvody zblízka, nejedná se pouze o malichernosti, které lze snadno vyřešit, i kdyby nastaly?
Řeší snad lidé ve vztahu neumyté nádobí, nebo si pořídí myčku, protože ve dvou se jim to již vyplatí a mají po problému zvaném „špinavý hrnek'?
Starají se snad lidé ve vztahu o špinavé oblečení, pokud se umí domluvit a říci si, aby se házelo do jednoho koše na prádlo, když mají k dispozici pračku?
Dělá si snad někdo ze zadaných starosti s prázdnou lednicí, nebo chodí společně nakupovat jídlo a radují se ze společného stolování při lahodném domácím jídle?
Preferujete v páru trávit hodiny na Facebooku a soupeřit s ostatními o to, kdo upekl lepší dort, kdo zažil lepší párty, nebo kdo si vytvořil lepší účes, anebo raději chcete ten čas věnovat životu ve dvou - párové zábavě (společné kino, lyže, sauna, večeře, večer, brusle, procházka) a mnoha dalším možnostem?

Začínám tedy nabývat dojmu, že s postupujícím věkem a rostoucí soběstačností se lidé stávají čím dál většími egoisty a chtějí, aby se jim protějšek stoprocentně přizpůsobil, nijak je neomezoval, přinášel jim pouze to, co oni sami budou považovat za klady, a zachoval jim vše, o čem se domnívají, že se bez toho neobejdou.

Pokud by tito lidé ale skutečně toužili žít ve vztahu, uvědomili by si, že pro oboustranně fungující vztah je nejdůležitější VZÁJEMNÁ OHLEDUPLNOST, pochopení, otevřená komunikace a určité společné hodnoty, které od života očekáváme.

Pokud se tedy setkají dva ohleduplní jedinci (tedy není v nich příliš sobectví), dokáží si mezi sebou prodiskutovat (vykomunikovat) vše, co chtějí ve vztahu mít, jak má vše fungovat a jaké jsou jejich nejcennější hodnoty, pak je velmi pravděpodobné, že takovýto vztah bude dlouhodobě úspěšný.

V opačném případě vztah stejně rychle ztroskotá (skončí), protože egoismus vedoucí k hádkám kvůli nepodstatným věcem a neschopnost jednoho z partnerů najít kompromis nebo řešení s tím druhým vede k osamělosti.

Pokuste se tedy sami pro sebe zamyslet, na jakém stupni škály od 1 do 100 se nachází vaše sobectví, a zda by nebylo prospěšné začít pracovat na tom, aby se dostalo na takovou úroveň, kdy nebude odpuzovat potenciální partnery, kdy vám nebude vnukávat negativní myšlenky a kdy vám umožní žít spokojenější život!

Bylo by přínosnější žít s pozitivními myšlenkami místo negativních domněnek? Jak bych se asi mohl cítit v partnerství?

Jaké by to bylo - třeba jít do kina, divadla či restaurace s někým jiným než s kamarádem či rodinnými příslušníky,
jaké by to bylo - vyrazit s partnerem na dovolenou a sdílet společně všechny ty jedinečné zážitky,
jaké by to bylo - pořizovat si společné fotografie a sdílet je ve společném albu doma, namísto selfíček na Facebooku,
jaké by to bylo, kdyby vás objal někdo, koho máte rádi a kdo miluje vás,
jaké by to bylo, kdybyste měli vedle sebe někoho, s kým můžete naplno prožívat svůj život?

Netvrdím, že je snadné najít partnera pro vážný vztah, ale jsem přesvědčen, že někteří lidé si nejsou jisti svými prioritami, anebo si namlouvají, že jejich prioritou není kariéra, ale vztah, přičemž následně odkládají možné aktivity vedoucí k seznámení kvůli pracovním povinnostem. Někteří lidé tak sami sobě lžou.
Navíc si někteří jedinci často (opakovaně) velmi komplikují tuto cestu, ať už vědomě či nevědomě, a jejich obavy jim neustále hází klacky pod nohy, ze kterých jejich negativní myšlení a sobectví staví doslova nepřekonatelnou hradbu…

Nebourejme si hradby, nenechme naši mysl či negativní myšlenky z okolí, aby nám negativně ovlivňovaly (ničili) náš život, a s pozitivním přístupem, s energií, se kterou se pouštíte do nového projektu v zaměstnání, s nadšením, které prožíváte, když se vám něco podaří, a s úsměvem, který dokážete vykouzlit, když opravdu chcete, vydejte se vstříc šťastnějšímu a spokojenějšímu životu, i když zpočátku budete nějaký čas třeba pouze sami!
Pokud totiž skutečně víte, co si přejete (chcete) a půjdete si za tím, nebude tato doba trvat příliš dlouho, stejně jako netrvala příliš dlouho u Aren Cohenové!

S přáním úspěchu Láďa Hanousek